ZEMĚ 2017

Moje setkání s bohem

Záchrana planety

Moje cyklení v roce 2017

Zdravím Vás co si přečtete těchto pár řádek. Každý mnohokrát zažil něco co se jakoby už jednou odehrálo a měl pocit cyklení. Jsou zařízení jako psychiatrické léčebny, kam se dostanou lidi se schizofrenií, kteří taky mají pocity, kterým jejich okolí nerozumí.
Já jsem se dostal do psychiatrické léčebny v roce 2017 dvakrát. Poprvé jsem se seznámil na uzavřeném oddělení 6A pro akutní případy s pár zajímavými lidmi. Byl to jeden klučina - právník, jméno jsem zapomněl a Aleš, kterého napadla městská policie a měl z jejich setkání pochroumané žebra. Tito kluci nepodepsali dobrovolný vstup a o jejich umístnění v léčebně rozhodl velmi rychle do měsíce v jejich prospěch soud. Mezi tím jsme společně komunikovali s Mohamedem Elsaidem muslimem klukem co byl v našich letech a my jsme mu anglicky uváděli do obrazu naší české společnosti. Mohamedovi jsem rozprávěl svůj příběh rozvedeného otce 15 ti letého syna a partner Zuzky vdovy, které manžela zabili v Rusku, když její dceři byl jeden rok.  Celé toto bylo tak dojemné, že když se mi Mohamed upřeně díval do očí, začala mu téct slza po tváři. Byla jen jedna, ale byla opravdová. Já jsem mu za ni dal opravdové zlato - zlatý přívěšek ve tvaru malého medailonku, jakoby medaile za projevené dojetí, kterou ode mě přijal. Mohamed byl z Káhiry, Egypta tak si tak říkám, že se část zlata faraonům vrátila do pyramidy.
Boj o záchranu planety, který proběhl v Kroměříži v roce 2017 spočíval v tom, že pokud člověk jen tak po očku sleduje dění v republice a ve světě, vidí, že planetu ženou mocnosti jadernými zbraněmi do kytek. Všichni se snaží urvat toho co nejvíce pro sebe a své potřeby. Na oddělení se postupně obměňovalo 42 lidí. Já jsem přišel mezi ně a hned se ke mě hlásil kamarád Tomáš z Valašska, jestli si vzpomínám na Zlatou pastelku. Potom tam byl jeden klučina co má rodinu v Anglii a další lidi z různých míst. Mohamed který tam byl taky za sebe poslal hned náhradu, toho kluka co vidíte na fotce. Už nevím jak se jmenuje, ale ani on sám nevěděl, když ho přivedli na svět v Kroměříži jestli bude holka nebo kluk. Tu malůvku o Ježíšovi nakreslil on, byl totiž vtělení boha, který nám ukázal cestu. Tento božský klučina šel brzy na oddělení 6B o patro víš ke hvězdám. Já jsem zůstal dole na 6A mezi zvěří, která se dala určit dle čínského horoskopu, kde jsem byl koněm a tedy i potenciální potravou třeba pro Dušana lva s nímž jsem sdílel třímístný pokoj. Sám jsem hned vymyslel šifru jak se dostat o patro víš na 6B. Došel jsem na 6A na jednotku intenzívní péče, kde je pět postelí a pod tou pravou v rohu vyryl svým nožem symbol osmičky do keramické dlažby - co je skoro nemožné, prokopl patou dveře do ordinace jen z poloviny dveří a na straně dveří do denní místnosti udělal jen prasklinu - ty byly pevnější. Dále jsem kyselinou ve slinkách potřel mříže v oknech. Byly to pevné mříže. Plán byl takový, že se z jipky musím dostat sám za pomocí lidí co mají parohy a to můj otec veterinář nebo můj učitel tělocviku Jirka Vinklárek, kteří mi v úprku pomohou. Pomohou mi i lidi ostatní, kteří zbyli a poznali mě jako Jaru Nešpůrka. Už když bylo možno odejít, že se mi samy dveře otevřeli a jen stačilo chovat se chvíli normálně a pokračovat dál na otevřené volné oddělení, udělal jsem krok zpět a celé si to zopakoval. Moje poslední hospitalizace trvala 226 dní a měl jsem osm elektro šoků, kterými mě nahazovali zpět do života, abych pronesl další šifru, například tu, že na puzzle v televizní místnosti nejsou v moři zobrazeny velryby jen delfíni, a že to prostřelené srdíčko šípem jenž bylo pod obrázkem nakreslené je moje práce, společně s ostatními srdíčky a lukem. Na jihozápadní straně budovy sousedila budoval 8 A a B, kde se společně muži a ženy učili odnaučit alkoholu, bylo hřiště a jednoho slunečného dne tam naběhli na hřiště hrát nohejbal. Toto jsem viděl. Na severovýchodní straně našeho dvorku bylo prostranství kolem veliké lípy, kde se pod přístřeškem dal hrát stolní tenis. Tam jsem i jednou šel na procházku fandit našim ošetřovatelům při hře. Já jsem si na nic nehrál a nehrál jsem ani stropničky, (oči převrácené ke stropu) které provázeli mé stavy v životě na uzavřeném oddělení. Když už jsem svobodně mohl chodit po uzavřeném oddělení a velmi přesně obrazně střílet lidi do srdcí - třeba kuší co mám doma by to šlo taky, tak jsem se kousnul a rozpadl. Za mě nastoupil klon, stejný jako já a myšlenkově propojený. Abych se dostal o patro víš na 6B, musel jsem ze sebe udělat úplného blázna, co se poserává, kdy nedoběhne na záchod. Trencle si suší na oknech a pochcané peřiny na mřížích. Nikomu nedoporučuji toto opakovat - je výsledek toho, aby si každý dvakrát rozmyslel hrát si na boha - nebo někomu ubližovat. Nechtěl bych se vytahovat, ale jsem přesvědčený že nikdo narozený ve znamení koně by bez kombinace Čecha a Slováka za pomocí Angličana a celé Evropy dokázal. Mám v sobě teď geny koňů celého světa a protilátky ke všem nemocem, jsem jako čtyřicátník schopný ještě něco na ramenou odtáhnout do války, nebo nějakou rostlinu do sadu a já se rozhodl a dělal jsem vše pro to, aby nikdo nezemřel zbytečně. Lidé při dobývání území postupně jedli všechno co jim neuteklo nebo neuletělo. Mezi prvními šel o patro výš Bořek, co o sobě prohlašoval, že mu říkali pavouk a i ty se naučili lidé lovit a jíst. My Evropané jsme měli poslední šanci v tom, že nakonec otrávené geneticky modifikované kuřata vyměníme za vrány, že prostě začneme jíst vrány. Já si vzpomínám, že když jsem chodil na hodonínské učiliště studovat zedničinu, vran tam bylo plno v topolech. Tento rok 2017, jsem viděl první vránu hned na oddělení 6B kam přiletěl tak šedesátiletý pan Vrána společně s mladým klučinou, kteří se navzájem neznali taky Vránou. Tak jsem si dělal srandu z toho, že další opravdovou vránu jsem viděl jen posléze na propustce jednu v kolejišti na nádraží zobat nějaké jablko. Vrány se nás bojí, abychom se do nich nepustili jako do slepic. Na víkendové propustce jsem se potom díval na Facebook, kde naživo vysílali film, starý čínský kung-fu o opravdovém vzniku naší země, které bylo potřeba ženy a až teprve poté muže. Jenže my jsme měli jen muže a tak se vytvářeli kloni a aby v tom byl alespoň trochu rozdíl, jedni byli vlídní jako žena a druzí drsní a nepříjemní, protože na každého musí být jiný metr.
Dneska 15.12.2017 jsem doma. Úspěšně jsem prošel všemi zkouškami, které jsem si sám vymyslel a které moje tělo mohlo snést. 8x koma elektrošoku a taky trpělivost mých spolupracujících kolegů. Pro vytvoření zdravé planety je potřeba pěti osob z nichž alespoň jedna  musí být žena. Chvilku to byla uklizečka, chvíli sestřička, potom doktorka. Když už tam bylo těch žen moc, tak tam musí být zase alespoň jeden další muž, protože sám by to nikdo nerozdýchal.
Všímal jsem si drobných detailů, jak se kdo ke komu chová, jak se kdo na koho dívá a jak se dívá na mě. Jaké kdo má tričko s grafikou, jaké nosí šperky, v jakých chodí přezůvkách. Na 6B to byl už skutečně jiný level. Byly tam navybírání i váleční veteráni ze skutečných válek, lidé co si prošli armádním výcvikem. V tomto prostředí jsem byl asi jen jeden měsíc během té doby kdy naše primářka byla v Nepálu na dovolené. Nakonec mě domů propustila právě primářka.
Věřím, že ten systém, který se nastavil za tento rok 2017 posune psychiatrii dál, alespoň věřím, že ti ošetřovatelé a doktoři co se o mě starali.

Kolektivní nevědomí je největší poprava společnosti.

Dnes jsem přijel domů do Mikulčic. Přivezl mě domů táta, veterinář v důchodu, kterému bude v únoru 71 let, společně s mámou, které bude 66. Já jsem invalidní důchodce s psychiatrickou diagnozou maniodeprese, mám však také operované obě dvě kolena, utrženou achilovku a operované mnohočetně střevní srůsty. Při náboru do armády bych znovu určitě neprošel. Se svým tělem jsem si toho avšak užil hodně, měl jsem super dětství a mám se pořád rád.
Jsem doma, ale v Kroměříži mám teď "práci" Je tam kamarád Peťa, který je tam společně s docentem Peťou a i jinými lidmi, kterým je třeba pomoci. Peťa má od kouření pokazené zuby a přední nemá skoro vůbec. Peťa je také krátkozraký a rád bych s ním zašel k oční a do optiky na kterou jsem mu už dal vizitku.
Táta je muzikant a virtuóz ve hraní na harmoniku (akordeon) Já sám jsem zahrát na harmoniku taky zkoušel, mám vlohy jako hudební sluch, ale jedním cyklem, podmínkou proč ráno vstát z postele bylo mé přání naučit se hrát na saxofon.
Táta má po cestě do Kroměříže kamaráda Ivana, svého spolužáka ze střední školy, kterého by mohl pravidelně jednou měsíčně navštívit. Na harmoniku by mohl zahrát pacientům na uzavřeném oddělení. Já bych si pravidelně jednou měsíčně mohl uplatnit šeky mého irského invalidního důchodu v Unikredit Bank v kroměřížské kamenné pobočce.

Jako originál jsem byl při oživování fungoval asi tak, že jsem byl jakoby v pytli, který se otevírá zipem v oblasti hlavy - na nohy se moc nemyslelo a udělaly se mi dekupity - proleženiny. Z oživování si vzpomínám jen na sestřičku Květu - takovou starou sestřičku důchodového věku, která mě krmila a tekutiny podávala injekční stříkačkou přímo do pusy. Množství tekuté stravy bylo jasně dané a zapsané z předešlých nepovedených pokusů o to, abych se dokázal postavit sám. Musel jsem se taky naučit jak dýchat nosem a pusou tak i používat jazyk na mluvení, co jsem také neuměl, ale naučil jsem se na jipce vydávat zvuky, které jsem se snažil opakovat, třeba razítko jako takové bum pěstí o prosklenou stěnu, to byl signál pro ošetřovatele, že jsem ožil a zase paroším po místnosti. Vždy jsem se i když jsem už býval připoutaný, dostal z pout silou a šel se podívat ven z okna. Když se hrálo v televizi nějaké hokejové utkání křičel jsem Toshiba (japonská) buuuuuu a češi do tohoooo. To že se léčím v Kroměříži věděl můj kolega pan inženýr Kempný, jehož syn hraje za naši reprezentaci a v té době i v ruské lize hokej. První co jsem si slíbil při tom mém cyklení bylo to, abych nešel dál než do doby, kdy jsem se dostal sám poprvé v roce 2006 do blázince v Irsku, kde se mi zabili dva mí kamarádi v autě. Chtěl jsem přepsat minulost a zároveň nechat přitomnost tak, aby byla budoucnost otevřená. Pan Kempný a hromada lidí co se asi dozvěděla, že se blíží konec světa jela hledat útočiště třeba právě do Kroměříže. Vím, že oddělení pro alkoholiky bylo úplně narvané, viděl jsem jak se tam žene dav lidí s kabelami a batohy. No a potom zase úplně prázdné, když nějaká hrozba pominula. Možná tak dělal i můj kamarád inženýr Radek Prokeš. Vždy moje utržené pouta byly vystavené v ordinaci za květinami upevněné na okenních mřížích.
Když už jsem se naučil bezpečně vyprazdňovat na WC a začal se cítit jako doma na pokoji - jipce jsem viděl stát dvě auta a přál jsem si, aby to nebyly Oply nebo Toyoty a hlavně ne Ford (americký) s nimž jezdí moje přítelkyně Zuzka. Oplem (německým) jezdí právě pan inženýr Kempný, kterému jsem chtěl nechat spravit zlomený malíček pravé ruky a jestli se mě to podařilo sám nevím, každopádně jsme se rok neviděli a je možné, že mu zkroucený malíček nevadí a má ho pořád stejný, jakožto pořád stejně jezdí tuším Insignií černou limuzínou se štyřmi osmičkami v poznávací značce.

Peníze se dají nastřádat z darů (třeba se někdo najde) a nebo vyhrát ve sportce a taky i vydělat. Hodlám si znovuobnovit živnostenský list, ale abych byl platným členem stavební firmy, musím mít řidičák - takže vše bych chtěl v roce 2018 postupně dokázat, protože vím, že to jde a vím, že kdybych nebyl hospitalizovaný v roce 2006 na psychiatrii v Irsku, nenechal bych za sebou genetickou informaci pracoval bych na stavbách velkých rozsahů a moji kloni - lidé co jsou mi podobní tam práci za mě už udělali. Jo je to možné.
Žijeme paralelní vesmíry a životy. Ten můj je zachráněný, moje Země je zachráněna. Teď se budeme muset naučit samy vedle sebe žít. Odstřelovač, koník Jára je jen jeden a je to pacifista, jsem to já, který chce žít v míru a musel prolomit i poslední šifru, která mu říkala, že bezpečno je všude tam, kam se dostane ne hmyz jako mravenec a pavouk popřípadě sršeň - co bylo v předchozích šifrách, ale ptáci, konkrétně vrány, které navazují a posílají pozdravy ze světa mrtvých do světa živých. Přilétávají z Ruska Asie k nám do Evropy. První českou "vránou" byla primářka psychiatrie v Kroměříži paní Lavická, která jela do Nepálu podat zprávu bohům, že stačí vránu zmrazit, zmrazit kohokoliv a toho potom jako rybu pustit zpět do vody mezi ostatní ryby a ta zmrazená ryba se pozvolně rozmrazí, sama naučí už všechno co ví a taky co neví a doví se od od ostatních proplouvajících ryb. Ryby jsou zdravé se říkalo obecně každé rybě, ale lidi si postupně otrávili vodu nakonec i tu slanou z moře po Fukušimě, kde žijí Japonské velryby a ryby, které ještě nebyly v hloubkách objeveny. Neznamená to, že bychom měli přestat jíst kapry na vánoce, lososa v neděli na oběd. Znamená to, že bychom měli při chytání ryb pouštět ty staré přerostlé a určitě pustit ty co nemají pigment, jsou albíni - ti právě plní ta přání a jsou kouzelné. Vtělení boha mého táty jsem nechal uložit právě do pigmentů zbaveného sumce ze sádek tady v Podluží. Táta by tak mohl žít dlouho a pro svou velikost si jej jen tak někdo neuloví do svého rybníčku nebo akvárka  - jíst se už nedá vůbec. Já bych si přál stát taky sumcem albínem a nevadilo by mi žít mezi lidmi v Hodonínské hospodě v akváriu, kde bych měl ostatní ryby kamarádky a i saxofon, na nějž bych vyhrával písně svého mládí, co jsme se učili ve škole. Třeba prší prší, jen se leje kam koníčci pojedeme, pojedeme na luka až kukačka zakuká :-) Fantas magórie že :-) To můžeme být klidní, žertuji.

Do Kroměříže bych se chtěl zajet podívat 20.12.2017 do klubu pacientů, kde mají být lidé z organizace Horizont Zlín, kteří se zaobírají lidmi po odchodu z léčebny.