ve videu jsou fotky, pusťte si je ces celů obrazóvku:)
Jedna věc je jasná, člověk si díru v ponožce zaštopká pěkně sám a ani vlastně moc neřeší, jestli tam ta díra je, ponožky nosí do té doby dokud to jde a potom je vyhodí.
Co teprve ale taková Trhlina anální - tam si nevidí, jen cítí že to ku**va bolí. Moje trápení trvalo osm dní, kdy už druhý den jsem o půl noci volal 155, s blblounkým dotazem, jestli si z krabičky od své přítelkyně můžu vzít ještě jeden lék od bolesti. No mluvil jsem s operátorem a ten se mě ptal na to, jak močím a podobné hovadiny. Potom, že mi dá telefonní číslo na pohotovost do Kyjova a nakonec přes dvě Brněnské nemocnice a Prahu mi paní doktorka v Ostravě řekla, že si v žádném případě nemám brát další lék co nic neléčí, jen by mi zničil žaludek a prdel by bolela stejně.
Ve videu je vše hezky rozvyprávěno má 90minut :) ale já jsem jej viděl několikrát a snad tam chybí jen podotknout jaká je vlastně práce doktorů a policie třeba v našem okrese. Co se kde dá vyřešit, protože v Brně to ještě jde, tady na jihu už moc ne. Ono se spíše ani moc nechce....
Do Brna jsem jel a nevěděl na jak dlouho, jak bude zákrok probíhat a tak jsem si tam vzal soubor svých projektů, prostě aby se se mnou nejednalo jako s onucí.
Ve videu to nebude tak patrné, ale moc děkuji mé bývalé přítelkyni Laďce, že část mé cesty absolvovala se mnou a zároveň je mi líto, že při mě nebyla, když jsem to hodně potřeboval. Ale nevyčítám jí to, protože takové chování je ženám vlastní, že mluví kdy mají být ticho a poslouchat a jen dívat se, být tam jen jako svědek, třeba při jednání s policií.
V Brně jsem potkal státní policii jako i městskou, tak i doktora v sanitce.
Proběhlo to totiž tak, že jsem přes noc jel taxikem do Brna s tím, že stejně nemůžu pro bolest spát a že to do otevření nemocnice už nějak vydržím. Taxi zastavilo před branou, u vrátnice nemocnice a já tam neviděl žádné lavičky nic, tak jsem šel vyfotit si mapu areálu, abych věděl kde je pavilon, kam potom ve čtvrtém patře budovy jít. a poté co mě zjebal vrátný, že se tady fotit nesmí jsem se od něj dozvěděl, která budova je ta moje správná a taky se pochlubil, že on ničemu nerozumí, že on je obráběč kovů. Šel jsem tedy hledat lavičku, a cca 200m od místa kde mě vysadil taxi byla hlavní cesta. Šel jsem po chodníku a když jsem byl na přechodu pomalu ke mě sjíždělo z kopce auto. Jelo tak 15km/h Zkoumal jsem, co to je za závodníka a oni to byly policajti dvě chlazené jelita v klimatizovaném autě. Přišel jsem k nim, že se zeptám, kde se dá "tady" sednout a oni mi řekli že mají nahlášenou krádež a neví nic. No podle mě se zašívali.
Tak jsem se vrátil k vrátnici zpět a sednul jsi na obrubník, před který jsem rozložil ty lahvičky s preparátem, který mi měl někdo odborně zasunout do zadku a aplikovat. Dále jsem tam měl svoje dvě knížky fotky mého syna z porodnice a třeba Likosáček časopis nadnárodní české společnosti Liko-s která má teď třeba pobočku už i v Indii a pro niž jsem v Praze pracoval na 17. patře administrativní výškové budovy.
Přijela Městská policie - Kluk a Holka co byli skoro o dvacet let mladší než já a začali mě tam dávat do pucu, jako nějakého ožraného bezdomovce nebo feťáka. Samozřejmě jsem jim vysvětlil, že čekám až otevřou nemocnici a ukázal i preparát co si mám strčit do zadku -- tak na to si zavolali odborníky a byla to právě rychlá záchranná služba a tam mi teprve poradil doktor, kde mám počkat až nemocnici otevřou.
Ve dvoře komplexu moderních budov šla jedna taková velká postava, už z dálky šlo vidět, že je to černoch. Zavolal jsem na něj a ptám se jej, kde se tady dá sednou a je tam třeba i stůl , toto jsem už musel říkat v Angličtině, protože byl Američan. Ráno jsme potom od stolu spolu mu mávali s klukem z Brazílie. Šel jsem se najíst do Teska a vyšel před Lékařskou fakultou Masarykovi univerzity.
Zákrok v nemocnici vyšel pak tak, jak byl naplánovaný - je to natočené ve videu.
Chtěl jsem jet k rodičům, k mámě, která měla být doma sama a má vysoký krevní tlak. Že by jsme si udělal i radost. Autobus, co měl jet na autobusové nádraží mě ale zavezl na vlakové nádraží a tak jsem jel tedy k Laďce do Veselí nad Moravou vlakem a pak Tvarožné Lhoty, místo do Hodonína a pak do Mikulčic autobusem. V podchodu pod nádražím jsem v obchodu s porcelánem vybíral pro mamku dárek a stala se tam neskutečná věc. Zasekl se paní terminál - nefungovaly mi ani jedna ze tří karet a měl jsem čtyři stovky , co by na hrneček vystačilo, ale já si chtěl tedy v tomto případě vzít za 180kč jen skleněnou vázičku pro mě a říkám jí, "paní.... Tady máte 200kč a dvacka je vaše a vezmu si to bez dokladu" a ona že ne :) Ty jo no byl jsem z ní úplně překvapený musel jsem pospíchat na vlak a vzal si ze stolu své věci, jenže ty fascykly mých knížek a důležitých dokladů jsem tam nechal ležet na podlaze.
Po příjezdu domů do Tvarožné Lhoty jsem zjistil, že mi doklady chybí. Laďka mi taky namíchala arzén do kávy - ne quetiapin do magnézky. No celé se to tam nějak moc zdramatizovalo a tak já jel z Tvarožné Lhoty, předci jen Domů do Mikulčic za Mámou. Tam to bylo trochu napnuté, protože se mnou jednají pořád jako s malým děckem. Osprchoval jsem se dal si dva Tiserciny navíc krom běžných léků co beru a i ten quetiapin. Před tím než jsem šel spát jsem se ještě omluvil Laďce a zavolal na policici nahlásit ztrátu dokumentů. Bože, tam byl ale blbec co mi měl pomoci a chránit?...
Ráno jsem tam tedy jel osobně a byl jsem tam 2x a potom 1x ve Strážnici, kam jsem chtěl jít s Laďkou, ale nechala mě ve štychu. Nakonec jsem už z léčebny v Kroměříži volal přímo Policii Brno Střed a tam mi i po sedmi dnech podklady dohledaly. Nemluvil jsem do telefonu s nějakým nýmandem, hezky se mi strážník představil jak hodnost tak příjmení, tak jak jsem to potom udělal i já.
Takže to má takový hezký závěr.
v podkladech byl i sešit fyziky, který věnuji paní Kolenkové, manželce mého učitele pana Kolenka, který byl taky z Mikulčic a nedávno zemřel.
Žádné komentáře:
Okomentovat